Časopis: ČD pro Vás, květen 2019
Rubrika: Příběhy zajímavých staveb
Stavba: Továrna v Třebíči
Autoři: Petra Miškejová, Stanislav Schneeweis
Třebíč – bezmála čtyřicetitisícové město jehož název je pro mnohé jeho zahraniční návštěvníky nepřekonatelným jazykolamem. Většina z nich míří do zdejší, mimo Izrael jediné, kompletně dochované židovské čtvrti v Evropě a jediné židovské památky Unesco mimo jeho území. Tak trochu svět sám pro sebe. Zmenšený svět s křivolakými uličkami dlážděnými říčními valouny, domky postavené v několika stavebních slozích a prorostlé mezi sebou často nepochopitelným způsobem, miniaturní dvory, průchody, nízké vchody a třeba náměstíčko velké jako dlaň. Přitom v době nejhustšího osídlení žilo na tomhle malém prostoru až 1700 obyvatel. První písemné zmínky jsou téměř 700 let staré a čtvrt, přes mnohé tragédie a protivenství, pulzuje životem dodnes.
My dnes ale míříme z centra města do podstatně mladší čtvrti, na jihozápadní okraj Třebíče, do části zvané Borovina. Stojí zde továrna, která ovlivnila život možná i statisíců obyvatel celého Třebíčska. V roce 1842 zde založili bratři Budischowští koželužny a kožedělnou výrobu, čímž začali psát ojedinělou historii tohoto místa. Oba bratři byli velcí vizionáři, kteří dokázali nadstandardně využívat technické objevy a vynálezy 19. století. Jako první na Vysočině nechali svůj podnik elektrifikovat, postavili čističku odpadních vod. Proto také měla jejich továrna brzy nejmodernější výrobní technologie v celé monarchii a patřila v Evropě k tomu nejvýznamnějšímu v oboru. Firma, i díky vojenským zakázkám, nebývale rostla a lidé i okolí z toho výrazně profitovali. Jenže první světová válka a půjčky, které bratři poskytli samotnému rakouskému císaři na válečné výdaje, způsobily po jejím skončení její rychlý úpadek.
Továrnu posléze zakoupila firma Baťa, která, jak bývalo jejím dobrým zvykem, kolem ní vybudovala prakticky celou čtvrť plnou typických baťovských domků a dalších staveb. Obuvnický král zrušil koželužny a nechal zde postavit moderní baťovské budovy v nichž se vedle bot vyrábělo i punčochářské zboží. Podnik opět nebývale vzkvétal. Baťa navíc výraznou měrou podporoval společenský a sportovní život v Borovině. Lidé zde mohli chodit do divadla, na koncerty, působila zde řada sportovních klubů.
Po druhé světové válce byla firma znárodněna. Boty a ponožky se však vyrábět nepřestaly a z podniku, který byl obecně znám pod zkratkou BOPO (tedy boty ponožky) se stal jeden z největších podniků svého druhu v celém východním bloku. Ve všech jeho tehdejších závodech pracovalo na 6000 lidí, kteří ročně dokázali vyrobit 22 miliónů páru bot a 33 miliónů páru punčochářského zboží.
Po roce 1989 však podnik nedokázal zacelit rány ze ztráty východních trhů, takže výroba byla nejdříve utlumena a v roce 2000 skončila úplně.
Fascinující historie továrny ale mnohé jedince inspirovala k ojedinělé akci – rozhodli se rozlehlý tovární komplex zachránit a přebudovat jej na plnohodnotnou rezidenční čtvrt, doplněnou službami a menší výrobou. Zachován zde zůstal nejen génius loci, ale také unikátní budovy, které pro Baťovy továrny po celém světě navrhoval věhlasný architekt Vladimír Karfík. Zachovány zůstaly dokonce i mnohem starší haly postavené už rodem Budischowských. Povedenou revitalizací bývalého továrního areálu, který doznal neuvěřitelných změn tak vznikl živý, čistý a atraktivní prvek, na jehož podobu jsou všichni kdo se na něm podíleli a v něm žijí či pracují náležitě hrdí.
Info box:
Projekt mapující čtvrtstoletí stavitelství a architektury v České republice a českých staveb v zahraničí. Přihlaste své stavby a rekonstrukce od roku 1993 do konce února. www.stavbactvrtstoleti.cz